Cesta k pozitivnímu posilování
Jméno Jakub Beran Vám určitě neznámé není. Už nějakou dobu si na těchto stránkách čtete jeho vynikající články o pozitivní motivaci a o dominanci v psím světě. A jistě s námi bude spolupracovat i nadále. Jakub je psím trenérem spolku Žít je Psina, v posledních měsících už pravidelně působí i v Praze. Se zvířaty měl vždycky vynikající vztah, už odmalička věděl, že budou jeho životním posláním.
Dětská mozková obrna, kterou prodělal, ho poznamenala už navždy, jeho pohybový aparát je nestabilní, proto hledal pro výcvik psů takovou cestu, kde nebude fyzický kontakt se psy nutný. A našel ji – pozitivní posilování se Jakubovi stalo jeho celoživotní náplní i koníčkem.
V trénování zvířat je spousta technik, proč sis vybral právě metodu pozitivního posilování?
To je taková zvláštní historie. Před 4,5 lety jsem se rozhodl pořídit si svého prvního psa, fenku flat coated retrívra, o psech a jejich výcviku jsem ale nevěděl vůbec nic. Začal jsem tedy shánět informace a přihlásil se do kurzu pro štěňata, který pořádala místní ZKO. Ukázalo se však, že „tradiční metody“ výcviku jsou pro mne obtížně proveditelné – tím myslím práci s vodítkem při nácviku chůze u nohy, učení poloh sedni-lehni-vstaň pomocí fyzické manipulace se psem a podobně. Ať jsem se snažil sebevíc, nefungovalo to, a frustraci z nesprávně vedeného výcviku jsem prožíval já i moje fenka. Hledal jsem tedy další způsoby, jak bych mohl se psem pracovat a cvičit ho pokud možno bezdotykově a tak, aby se většina úsilí a „odpovědnosti“ za provedení cviku přesunula ze mne na psa. Objevil jsem metodiku práce s klikrem a pozitivní posilování, a všechno se začínalo měnit – můj náhled na psy i na zvířata obecně, na lidi, ale hlavně vztah s mojí fenkou. Ono se někdy říká, že začátky jsou při výcviku psů těžké a že „každá má právo zkazit svého prvního psa“. V mém případě byly začátky extra těžké, aspoň tedy do doby, než jsem začal pronikat do tajů pozitivky.
Co je podle tebe jádrem metodiky pozitivního posilování?
Většina lidí si pojem „pozitivní posilování“ nebo „pozitivní motivace“ vykládá mylně – nejde o něco, jako je výchova dětí v „americkém stylu“, kdy je dětem dovoleno vše. Lidem se pod ním vybaví obrázek školní třídy s dětmi houpajícími se na lustru, křičícími a čmárajícími po zdech, a mlčky přihlížející učitelka. Takhle to ale není. Pro mne je pozitivní posilování na chování, kterého chceme dosáhnout, a to pak odměňujeme. S nežádoucím chováním nepracujeme tak, že bychom ho odbourávali pomocí trestů – tresty mívají velmi nepříjemné vedlejší efekty – ale pomocí jiných technik, jako je například protipodmiňování a přesměrování. Výchozím bodem je poznání, že každé chování, i to pro nás lidi problémové, je něco, co zvíře dělá z nějakého důvodu, protože mu něco přináší. Rozhodneme-li se chování řešit pomocí trestů, pravděpodobně velmi rychle odstraníme následky, ale příčina zůstane – a později se může projevit v mnohem horší podobě, než bylo chování původní, kterého jsme se zbavili. Pro mne je pozitivka především o pochopení a porozumění zvířeti, protože teprve když přestanete trestat, můžete začít doopravdy poslouchat a vidět to, co by Vám jinak zůstalo skryto.
Kdy ses s touto metodikou setkat poprvé?
Informace jsem nejdřív hledal na webu. A narazil jsem na knihu Karen Pryor „Svého psa nestřílejte“. Je sice skvělá, rozsahem je ale mnohem širší, než pro výcvik psa pomocí klikru potřebuji, a není to žádná „kuchařka“ popisující konkrétní postupy. Tato problematika mně opravdu zaujala, i vnitřně jsem cítil, že „tohle je to pravé“. Pátral jsem tedy dál a přečetl spoustu literatury o pozitivce u psů. Ale doopravdy jsem porozuměl tomu, co dělám, až na prvním semináři Františka Šusty, tématem bylo „Jak odnaučit (problémové chování)“. Pak už jsem semináře na téma pozitivního posilování navštěvoval pravidelně a seznámil se i s celou řadou skvělých trenérů. Kromě už zmíněného Františka a Ken Ramirez. Protože kvalitní literatury v češtině bylo poskrovnu, dostala se ke mně většina zdrojů, z nichž jsem čerpal a nadále čerpám v anglickém originále.
Pracuješ s klikrem, byla to pro tebe těžký koordinace klikání a odměňování?
Zpočátku samozřejmě ano, hlavně kvůli tomu, že se vždycky snažím předat zvířeti co nejvíc informací o tom, které chování je správné, takže frekvence kliknutí a odměn musí být v průběhu tréninkové lekce co možná nejvyšší – a zkoordinovat správně časování, podávání odměn a mechaniku pohybu chce dost praxe a cviku. Když se na to ale podívám zpětně, bylo to pro mne mnohem snazší než „tradiční metodika výcviku psů“. Možná i proto, že jsem v dětství hodně hrál počítačové hry, takže v postřehu a smyslu pro načasování jsem měl docela dobrý základ.
Čemu všemu se jako trenér věnuješ?
Základem mé práce a náhledu na výcvik a výchovu psa je, že vztah se psem není „Já NEBO pes“, ale „Já A pes“. Lidem, kteří se rozhodnou využít mých služeb, jako první věc vysvětlím, že se svým psem nemají bojovat a vyjasňovat si, kdo je tady dominantní a „vůdce smečky“, ale že jsou tým a táhnou za jeden provaz. Kromě obecného výcviku pomocí metodiky pozitivního posilování se věnuji i práci s nežádoucím chováním a s tím související komunikací mezi psem a člověkem. Protože mám fenku loveckého plemene, zajímám se také o lovecký výcvik právě pomocí pozitivního posilování, na toto téma také vedu tréninky.
Pokud jde o lovecký výcvik, ten se tréninkově stále drží starých metod. Pro klasické myslivce musí být výcvik pozitivní motivací tak trochu španělskou vesnicí, máš už s tak velkou změnou přístupu ve výcviku i nějaké zkušenosti?
Opravdu se jedná o oblast, kde je pozitivní posilování snad a poslední alternativou výcviku. I proto jsme se s Monikou Baranovou z psí školy Canikenny zkusili „loveckou“ bariéru prolomit a nabídli myslivcům zkusit i naší metodiku. V zásadě se tito naši klienti dělí na dvě skupiny: v první jsou lidé, kteří se o pozitivní posilování zajímají a zároveň jsou majiteli psa loveckého plemene. Soustavně se svým psem sice nepracují, ale kromě jiných společenských aktivit a psích sportů mu chtějí dopřát i možnost vyžití v oblasti, která je pro něj nejpřirozenější. Druhou skupinou jsou lidé, kteří ztratili chuť a motivaci s psem pracovat, protože na ně byl při výcviku vyvíjen neadekvátní tlak. Zpočátku jsem měl obavy z toho, jak se mi s těmito klienty bude pracovat, zatím ale můžu říct jen to, že mě opravdu překvapilo, jak tuto metodiku a styl výcviku přijali a jak rychle se nám podařili dosáhnout úspěchu.
Vím, že čerpáš hodně od trenérů exotických zvířat, dají se tyto metody aplikovat i na psy?
Jak říká Ken Ramirez – principy chování a učení jsou společné pro všechny živočišné druhy a na základě těchto principů je možné trénovat jak žížaly, tak absolventy Harvardu. Mezi živočišnými druhy jsou samozřejmě zásadní rozdíly z pohledu biologie, prostředí, ve kterém žijí, smyslů, jejichž pomocí vnímají okolní svět a spousta dalších. Ale základní principy a věda, na níž tréninkový proces stojí, je vždy stejná. Z tohoto pohledu tedy mezi tréninkem psa, medvěda, kosatky nebo člověka neexistuje rozdíl, což potvrzují i praktické výsledky. Ostatně pozitivní posilování není novinka nebo módní trend poslední doby, tato metodika se začala rozvíjet už v 50. letech minulého století. Chvíli ale trvalo, než se dostala i do světa výcviku psů. A já mám to štěstí, že můžu být u toho.
Plánuješ své zaměření rozšiřovat? Na jaké kurzy se můžeme těšit?
Kromě pokračování loveckých tréninků nedávno proběhla první verze mého workshopu (propojení teoretické přednášky a praktických cvičení se psy) na téma „Nepotravní odměny, motivace a trénink s podložkou“. Na základě ohlasu a proto, že nepotravní odměny jsou téma, o kterém se v oblasti pozitivního posilování v tréninku psů ví překvapivě málo, bychom workshop rádi zopakovali – jedná se ale o velmi pokročilé téma zkušenosti. Proto plánuji dál rozšiřovat aktivity pro začátečníky a nabídnout jim kurzy a semináře o základech pozitivního posilování tak, aby se metodika a povědomí o ní rozšířilo mezi co nejvíc lidé. Také plánuji sérii kurzů Noseworku, což je disciplína, kde se pracuje s nejdůležitějším smyslem psa – čichem. Je vhodná pro všechny psy, nejde v ní jen o „sportovní“ a „služební“ práci, je to aktivita určená hlavně k zabavení a zaměstnání psa. Co se týká mých vizí do budoucna, rád bych se aspoň částečně věnoval výcviku asistenčních psů, canisterapii a práci se zdravotně postiženými lidmi – jsem s nimi víceméně „na stejné lodi“, asi proto mne to přitahuje. No a úplně nakonec bych chtěl věnovat využití pozitivního posilování v oblasti motivace a vedení lidí. To už je ale hodně vzdálená budoucnost.
Hledáte-li trenéra, který Vám pomůže vybudovat pevný vztah s Vaším psem, pak je Jakub Beran správnou volbou. Na jeho lekce můžete zavítat do Chomutova, kde v současné době většinu jeho tréninkových aktivit zajišťuje spolek Žít je Psina (www.zitjepsina.cz). V Praze ho najdete ve Vinoři, v psí škole Canikenny.
