Jmenuji se Merlin a toto je můj příběh

Ahoj, jmenuju se Merlin a je mi deset let. Jsem kříženec stafordšírského bulteiéra. Můj příběh začal už dávno před lety, kdy mě našli lidé, kteří si mě nemohli nechat, protože měli další dva pejsky a tak hledali páníčky, kteří by mě měli rádi, jinak by mě čekal útulek.

Dali mě nynějším páníčkům kteří mi dali lásku. Byl jsem tenkrát moc nemocný a popálený od cigaret po celém těle. Bál jsem se chodit ven. Vždy jsem se vyčůral a vykakal a rychle ke dveřím domů. Lidi a pejsky jsem taky nemusel, bál jsem se. Mí páníčci se ale obrnili trpělivostí a začali mě postupně vše učit. Rychle jsem přišel na to, že za každý úspěch dostanu nějakou dobrůtku pro pejsky, takže mě to moc bavilo. Brzy jsem zvládl základní povely jako je sedni, lehni, ke mně, k noze, chůzi na vodítku a na volno. Nošení košíku byl trošku problém, ale také jsem to zvládl. Ve výběhu jsem se naučil, že se nemám prát a našel si kamarády.

Když mi byl rok, uměl jsem již vše potřebné, ale pak jsem se ztratil. Páníček mě neuhlídal a bylo to… Mraky telefonátů a vylepených plakátů a konečně po čtrnácti dlouhých dnech si mě páníček vyzvedl v útulku. To bylo radosti! Sice s velkým průjmem a o pět kilo lehčí, ale byl jsem doma…. Od té doby jsem si paničku venku moc hlídal.
Panička a páníček mě co nejčastěji brali s sebou. Na návštěvy, na dovolenou, výlety, zkrátka všude kam jeli. Brzy jsem se naučil jezdit ve všech dopravních prostředcích. Jen v autě to byl trošku problém, občas se mi udělalo špatně. Děti mám moc rád. Jsem na ně opatrný a moc mi voní miminka. Občas ale nechápu, proč maminky táhnou děti ode mne pryč se slovy: „Nesahej na něho ať Tě nekousne!“ A já bych si tak hrál.. Nejednou se stalo, že panička mě u své kamarádky hledala a já byl u miminka na podložce a bylo mi báječně. Jiná zvířátka mi taky nevadí. Za kočičkami utíkám jen proto, že utíkají přede mnou. Páníčci měli i potkany a taky jsem si s nimi hrál a neublížil jsem jim. Vysvětlili mi, že jsou naši. Teď máme fraťáka Ferdu. Teď už je to kámoš, ale dřív mě kousal, když byl v pubertě. I s kačenkou na vesnici jsem si hrával. Byla to kačenka s chromou nožičkou a celkem pravidelně jsme se spolu honili. Panička se vždy moc smála.

Zatím jsem byl dvakrát za život na operaci s ouškama. Měl jsem krevní sraženinu a museli mi je rozříznout a zadrenovat. Bolelo to, ale panička mi vždy říkala, jaký jsem pašák a ošetřovala mě. Párkrát jsem měl zánět močového měchýře což spravily antibiotika. Teď v deseti letech trpím artrózou a luxací kyčelního kloubu. Zatím to zvládáme se speciálními granulkami po kterých je mi líp.

Vím jistě, že mě páníček a panička mají rádi a až přijde můj čas, tak mě nechají odejít a nenechají mě trápit. A taky vím, že by mě nikdy někde nenechali uvázaného aby se mě zbavili protože jsem psí důchodce. Vím, že do posledních dnů budu milovaný a všechen volný čas se mi budou maximálně věnovat. A jednou si vezmou dalšího pejska bez domova a udělají ho šťastným.